"……..lo…..alo…...haloooooooooooooooo! Lole vzbuď se!" slyšela jsem něčí hlas.
Celá vyděšená jsem se probrala a hned jsem se ptala co se děje.
Bill plakal, Lila plakala, Tom plakal………
"Panebože řekne mi někdo konečně co se děje?" domáhala jsem se odpovědi.
"Lole máme špatnou zprávu……..moc špatnou." Ujala se toho Lila
"Co?" zeptala jsem se potřetí
"Uwe je mrtvý…………" řekl Bill a chytl další záchvat pláče
"Cože? To nemůže být pravda……moje dítě je mrtvé?" křičela jsem a po tváři už se mi taky kutálely slzy.
"Je to pravda." Řekl Tom a z oka mu na moji peřinu ukápla slzička
Přesto že jsem ještě z postele nesměla jsem z ní vyletěla jako jaderná střela a běžela jsem do místnosti s miminkama.
"Madelaine, Fay, Tricia, Edward, Gustav, Hazel,………"nikde Uwe
Z místnosti právě odcházela sestra s dítětem na rukách a já se okamžitě vydala za ní.
Zastavila jsem jí a v dítěti jsem poznala Billa……..
"Uwe……Uwe! Prober se, Prosím!!! Uwe!!!" křičela jsem a třepala s dítětem
Potom jsem se svalila k jedné postýlce a přerývavě křičela…….
I přez červené oči jsem viděla že se ke mně přibližuje jakási postava…….byla to Seila!!!!
Bez jakýchkoli slov mě postavila na nohy a objala mě…….
"Promiň…..ale já to věděla, jsi na to mladá…..je mi to opravdu líto!" řekla a hladila mě po vlasech. Já jsem ji křečovitě držela protože až teď jsem pocítila bolest kterou způsobovalo to že jsem vylezla z postele.
Do místnosti vběhl Bill a Seila mě pustila. Málem jsem spadla ale Bill mě chytl a taky křečovitě objal……stáli jsme tam a plakali.
"Stejně by to na nás bylo asi moc…….dvě děti….." řekl Bill aby mě trochu uklidnil a já jsem pokývala hlavou a po chvíli jsme se uklidnili a mě vrátili do postele. Bolelo mě břicho z toho že jsem stála na vlastních nohách……..Bill ležel vedle mě a mě přivezli Tricii. Ani jsem se na ni nepodívala……Bill ji vytáhl z postýlky a řekl……
"Máme nádhernou holčičku……..a to mi prozatím bohatě stačí." Řekl a usmál se. Já jsem jí pak dala napít a ona opět spokojeně usnula.
"Moje malinka…….ty se tak pěkně usmíváš…..ale kdyby si věděla že ti před chvilkou umřel bratříček….." řekla jsem a zase jsem začla břečet….
Vyspala jsem se a potom přišel psycholog který mi obrovsky pomohl…..přece jen by na mě byly dvě děti v šestnácti letech trochu moc….po něm přišel fotograf na první rodinné foto na kterém už jsme se oba s Billem usmívali.
Přišla sestra a donesla mi Uweho se kterým jsme se chtěli rozloučit, v očích už jsem neměla slzy ale usmívala jsem se na něj a věřila že on to cítí a že pokud je v nebi a dívá se na nás tak nepřál by si abychom brečeli…..políbila jsem ho a Bill taky, potom ho odnesli a my se na něj dívali naposledy, i Tricia se na něj usmívala.
Bill si zase ke mně lehl a mezi námi byla i Tricia…..všichni jsme usli….