Došla jsem do nemocnice a na informacích se zeptala kde je Lila Annemanová.
"Chtěla jste říct Linda Annemanová?!" řekla mi sestra která se potřebovala ujistit.
"Jo, přesně." Řekla jsem
"Je to pokoj 321 ale nemohu vás tam pustit pokud nejste někdo z rodiny." Řekla
"Ano děkuju……já…já jsem její sestra." Zalhala jsem a vydala se do třetího patra
"Moment slečno!" zavolala na mě ještě ale já už jí ignorovala a šla jsem za Lilou
"Pokoj 321, tady to je!" řekla jsem si pro sebe a před očima se mi promítl celý život
Otevřela jsem dveře a zase začla plakat. Lila byla pořád tak bledá a všude kolem byly samé hadičky.
Běžela jsem k ní a chytla ji za ruku. Snažila jsem se ji vzbudit ale spala.
Sedla jsem si na židli a držela ji.
"Lilo poslouchej mě prosím, jen chvilku pak můžeš zase spát. Prosím Lilo." Řekla jsem ale nic
Do dveří vstoupil doktor, měl asi tak 24 roků a smutně na mě koukal.
"Dobrý den slečno, promiňte ale ona se nemůže probudit." Řekl mi
"Co…co….co se stalo?!? Co jí je?!?" vychrlila jsem na něj a ani nepozdravila.
"Je mi Líto ale vaše sestra je v komatu." Řekl
"Pane bože, a kdy se vzbudí?!?" ptala jsem se
"Není to moje sestra." Pronesla jsem provinile
"Já vím……ale Linda Annemanová má velmi těžké koma a nevypadá to s ní moc dobře, nemůžeme říct jestli se vzbudí nebo přežije, a ani nemůžeme říct jestli bude dítě zdravé nebo jestli tuto nehodu vůbec přežije." Řekl a já jen zírala
"Zkrátka nevíme nic…" dodal ještě
V tom do pokoje vtrhl ubulený Tom a za ním už asi vybulený Bill.
Bill běžel ke mně a obejmul mě. Oba jsme plakali a Tom zkoušel s Lilou navázat kontakt ale beznadějně. Doktor to vysvětloval znovu a Tom jen řekl:
"Zrovna když jsme tomu vybrali jméno?" a potom plakal……
"Bude to….bude…bude to…" vzlykal
"…Alecia. Dodal Bill
(Lole)